Interview

Přečtěte si článek o tom, jak autorka píše, kde tvoří, co ji inspiruje a jak se jí daří.

sk_praha9Hana Rebeka Šiander se po úspěchu románové prvotiny Brigita, vrací na knižní trh s dalším románem. Kniha má opět v titulu ženské jméno, tentokrát Hedvika. Čtenář může sledovat osudy vdovy, která se po zjištění tíživé pravdy o svém manželovi uchýlí do hor, aby nakonec zjistila, že život má ještě pořád cenu. Román je také sondou do života horalů z krkonošské hraniční osady Pomezní Boudy.

Ještě pořád píšete víc stran denně než Michal Viewegh?

Narážíte na náš minulý rozhovor… Pracuji nyní na své třetí knize a snažím se psát sedm stránek denně. U Hedviky jsem byla v časovém skluzu. Abych stihla odevzdat rukopis nakladatelství včas, tak jsem psala i dvacet stránek denně (psala jsem dopoledne a večer). Ale to byla extrémní situace…

Navazuje Hedvika na váš první román Brigita?

Ano, jistá návaznost zde je. Řekla bych, že mě stále zajímá téma ženy v letech, která stojí před mnoha životními výzvami, ačkoliv se na první pohled může zdát, že starší člověk má svůj život za sebou a už ho nic moc nečeká. Ráda bojuji s těmito nepravdivými stereotypy. Měla jsem a mám ve své blízkosti pár báječných žen, které jsou i ve vysokém věku společensky aktivní, spokojené a opravdu žijí naplno.

Měla jste ještě další inspiraci?

Román nezachycuje jen hlavní hrdinku, ale protože jsem děj umístila do Krkonoš, do osady Pomezní Boudy, kam jsem jezdívala s maminkou často na letní dovolené a toto místo jsem si velmi zamilovala, zachytila jsem i historii jedné místní německé rodiny po tři generace. Inspirovala jsem se historií Malé Úpy, kterou založili alpští dřevaři a první horalové, které povolal až z alpských částí tehdejší rakousko-uherské monarchie císařský nejvyšší hejtman Christoph Gendorf kolem roku 1566. Posledním z těchto tradičních dřevařů byl Reimund Sagasser, který prožil celý svůj život právě na Pomezních Boudách. Zemřel v roce 1993. Žil zde se svou manželkou Franciskou a dcerou Kristou Launovou Sagasserovou. Životem pana Reimunda Sagassera jsem se inspirovala a podle něj vytvořila jednu z postav a také ho ve své knize zmiňuji. Knihu jsem věnovala jeho manželce a jejich dceři.

O čem román je?

Hlavní hrdinkou knihy Hedvika je třiašedesátiletá žena. Byla celý život spokojená. Prožila krásné manželství, s manželem vychovala dvě děti, které jsou již dospělé a mají svůj vlastní život. Hedvika se domnívala, že má svůj život pod kontrolou, je na něj zvyklá, ví, co čekat a už ji nic nepřekvapí. Jenže když náhle její manžel zemřel, dostává se do zcela nečekané situace, která zcela převrátí její poklidný život naruby. Už nic není tak, jak se dříve zdálo. A jako by toho nebylo málo, zjišťuje, že manžel před ní dlouhá léta tajil poměrně zásadní věc. Potýká se se smutkem, zklamáním, rozčarováním, snaží se bojovat se zradou a nedůvěrou. Dovolím si říci, že Hedvika se s celou situací vypořádá se ctí a to, co se zpočátku jevilo jako naprostá prohra, se obrátí v její vítězství.

Čerpala jste zkušenosti a zážitky také z toho, co jste viděla kolem sebe? O autobiografických prvcích lze u mladé ženy jako vy mluvit u románu o ženě po šedesátce jen těžko.

Inspirovala jsem se ženami ve svém okolí, které si zaslouží můj obdiv a úctu. Ty jsou právě ve věku mých hlavních hrdinek. Musím také prozradit, že v případě Hedviky se jedná o román, který zachycuje několik generací. Není to tedy kniha jenom o důchodcích, jak by si někdo mohl myslet. Dalšími postavami jsou rovněž třicátníci a čtyřicátníci a tak tam určitě nějaké autobiografické prvky budou.

Jak kniha vznikala?

Možná to bude pro mnohé překvapením, ale o knize nikdy nemám jasno předem. Zjistila jsem totiž, že si mnozí moji čtenáři myslí, že mám předem jasnou představu o tom, jak bude kniha vypadat – hlavní hrdinka románu a další postavy, prostředí, zápletka, jak všechno dopadne, ale to je omyl. Knihu vytvářím postupně a rozvíjím ji během psaní. Na začátku mám jen rámcovou představu o hlavní hrdince, o tom, kolik by jí mělo být let, jaký by měla mít charakter a jak by měla vypadat. Všechno podstatné tedy vyplyne až během psaní, kdy rozvíjím samotný příběh. Vidím ho před očima naprosto živě jako film, který jen přepíši do souboru v notebooku.

Jak úspěšná byla vaše prvotina Brigita?

Brigita se prodává skvěle a mám z toho velkou radost. Občas dostávám dopisy od lidí, se kterými jsem se setkala na autogramiádách, a ti mi píší, jak se jim kniha líbila. Velmi mě potěší, když se někdo zcela náhodou dozví, že jsem napsala nějakou knihu, v e-mailové komunikaci se mě zeptá, kde si ji může zakoupit, a po několika týdnech od něho přijde nadšený e-mail. A že mám dát vědět, až mi vyjde i ta druhá, protože si ji nechce nechat ujít! Hodně lidí si knihu ode mě také nechává podepsat pro své známé k nejrůznějším svátkům, narozeninám či výročím.

Víte, kdo si Brigitu nejvíc kupoval?

To opravdu nevím… Ale hodně mi psaly právě čtenářky, které jsou zhruba v letech mé hlavní hrdinky (60 let, pozn.red). Také mi známí psali a volali, že knihu zakoupili jako dárek pro svoje maminky či babičky.

Máte přímé reakce čtenářek? Čtou Brigitu i muži?

Ano, mám přímé reakce, ale většinou jen od žen. Výjimkou je jeden dánský nakladatel, který je muž.

Jak se dostal dánský nakladatel ke knize vydané v Česku?

Je to ředitel jednoho dánského nakladatelství a na Brigitu narazil zcela náhodou na internetu. Byl jí velmi nadšen, takže nyní jednám o vydání knihy v dánštině.

Uvažujete také o e-knize?

Trefil jste se. V současné době jednám s jednou společností o vydání obou mých románů ve formátu e-knih.

hana-rebeka-siander-10Když píšete, věnujete veškerý čas psaní? To v dnešní době není jednoduché. Psaní vás uživí?

Ano, věnuji se psaní a občas také pracuji na korekturách textů rukopisů. Přála bych si, aby mě psaní uživilo. Velmi mě to baví. Na hrubém rukopisu Hedviky jsem pracovala tři měsíce, od května do července. Poté jsem dostala se věnovala redigování textu a korekturám. Kompletní kniha byla na světě za pět měsíců. Musím však připustit, že tento rok byl pro mě v osobním životě velmi těžký, potýkala jsem se s mnoha problémy, a to se opravdu velmi těžko píše. Proto jsem psaní knihy odkládala na klidnější období, jenže to jsem pak musela knihu napsat v relativně krátkém čase, abych dodržela termín odevzdání rukopisu nakladatelství.

Na psaní se uchylujete do Ústí nad Labem. Proč?

V Ústí nad Labem mám byt po tátovi. Když jsem v Praze, často mám tolik zájmů, že se nemohu zklidnit a soustředit na psaní. Ústí nad Labem je na psaní knih ideální a tak toho využívám.

Jan Dvořák

Román Hedvika vydalo nakladatelství DEUSna začátku prosince 2012.

Zdroj: http://info.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=311228

Článek je na iDNES.cz zde:
http://info.blog.idnes.cz/c/311228/Moje-hrdinky-ukazuji-ze-po-sedesatce-zivot-nekonci.html