PŘÁLA JSTE SI BÝT SPISOVATELKOU? KDY JSTE ZAČALA PSÁT?

hana_rebeka_siander_04Už od dětství jsem ráda psala. Nejdřív deníky, kam jsem si zaznamenávala postřehy ze života, první platonické lásky, radosti, ale i trable, nepochopení a později i těžkosti dospívání. Dalo by se tedy říci, že někdy v té době jsem začala psát.

Svůj první román jsem začala psát kolem dvanáctého roku. Psala jsem ho psacím perem do zvláštního sešitu. Nicméně s odstupem času se mi text přestal líbit, a já jsem započatý, leč nikdy nedokončený román, vyhodila.

Většinu času jsem se na maturitní nástavbě věnovala učení a povinné četbě, a tak šlo psaní stranou. Každý den jsem dojížděla do školy vlakem, měla jsem jiné zájmy. A  jediné, co jsem během studií sepisovala, byly slohové práce na nejrůznější témata. Moc mě bavilo přemýšlet, jak si s tím poradím a na papíře zachytím myšlenky. Náměty byly dány učitelkou českého jazyka. Některá témata byla jednoduchá, jiná složitá, a ty druhé jsem si vybírala já. Byla to pro mě výzva!

Když mi bylo dvaadvacet, začala jsem pracovat v tehdejším královéhradeckém rádiu O.K. (dnes lokální rádio Blaník) a učila jsem se připravovat a vysílat zprávy. Tehdy jsem se začala více zajímat o společenské dění, politiku a hlavně jsem se zaměřila na práci s textem.

Později jsem psala články o celebritách v soukromé tiskové agentuře KORZO.cz, byla jsem na stáži ve zpravodajství ČT24, zkusila jsem psaní politického zpravodajství pro bulvár Aha!, ale i pro seriózní zpravodajský server Euro Online.

Když jsem nepracovala v médiích, psaní mi chybělo, a tak jsem si v létě 2008 na serveru iDNES.cz založila blog. Od té doby bloguji dodnes. Musím přiznat, že zatím nevím o žádném větším „drobnohledu“, kterému vás podrobí čtenáři. Větší kritiku než od tisícovek čtenářů blogů všech věkových kategorií, mužů i žen, mít nemůžete.

Zkusila jsem toho hodně a dlouho jsem přemýšlela, co mi jde nejlíp, co mě baví a co bych si přála dělat do budoucna. Věděla jsem, že psaní je to pravé a konečně jsem také pochopila, že své životní zkušenosti, znalosti ze studií i novinářské praxe mohu zúročit právě v románech.

Když přemýšlím nad dějem svých knih, vytvářím jednotlivé postavy, jejich klady i zápory a jejich emocionální svět, zasazuji je do konkrétní doby a na určitá místa, cítím se při psaní šťastná. Naplňuje mě to, baví mě to a já vím, že to je přesně to, co mám tady a teď dělat.

 

JSOU VAŠE ROMÁNY AUTOBIOGRAFICKÉ?

hana-rebeka-siander-10Má první kniha BRIGITA je o ženě, která se ocitá v zajímavé životní etapě. Má za sebou pár měsíců v penzi a jak zjišťuje, vůbec se jí to nelíbí. Myslela si, že s odchodem do důchodu pro ni začne nový život. Ale to se nestalo. Moje hrdinka se s předsudky, které jsou spjaté se stářím, láskou, prací i sexem, vypořádává nejen s humorem, ale i se ctí.

Román tedy není o mně, protože mě od hlavní hrdinky dělí zhruba třicet let. Ale během svého života jsem potkala nejrůznější lidi, kteří mě svými životními příběhy či svou osobností inspirovali při psaní.

Kdesi jsem četla, že je nemožné, aby spisovatel napsal knihu, která by nebyla alespoň trošku autobiografická. Já s tímto názorem souhlasím. Knihu, která je stvořená autorem, přece nemůžeme oddělit od jejího stvořitele.

Moje druhá kniha HEDVIKA rovněž zachycuje starší ženu, která si musí najednou poradit se životem po odchodu svého manžela. Musí se vypořádat nejen s přítomností, ale jak se časem ukáže, i s minulostí, která odkrývá nejedno tajemství.

Na první pohled by se mohlo tedy zdát, že píši jenom o starších lidech, ale není to pravda. Moje romány jsou vícegenerační. Vedlejší postavy jsou děti hlavních hrdinek a hrdinů, jsou to třicátníci a čtyřicátníci, kteří řeší své vlastní problémy, vztahy, lásku nevyjímaje. Připouštím, že u těchto postav může být více autobiografických prvků.

 

PRO KOHO JSOU VAŠE KNIHY?

knihaPřála bych si, aby moje knihy četli všichni lidé napříč generacemi. Ale vím, že po románu pro ženy sáhnou spíše ženy. Nicméně nechci odrazovat ani muže! Pokud budu mít mezi muži věrné čtenáře, budu za ně vděčná.

Píši o světě, ve kterém bych si přála žít a který je mi svým způsobem blízký. Ale jak už to chodí, často se na naší životní cestě objeví negativní okolnosti či lidé, se kterými se musíme vypořádat, často bojovat a téměř vždycky se snažíme porozumět, proč se to děje. Všechny mé romány končí happy endem.

Mým velkým přáním je, aby čtenáři dočetli román, odložili ho na stůl a měli pocit, že se alespoň na chvíli ocitli v jiném světě, kde stále ještě existuje naděje, přátelství a láska, upřímnost a vzájemná úcta.

 

JAK JSTE NAŠLA NAKLADATELSTVÍ, KTERÉ VÁM KNIHU VYDALO?

Dostala jsem tip od svého kamaráda na jedno nakladatelství. Setkala jsem se s ředitelem nakladatelství, dohodli jsme se na podmínkách smlouvy a rok poté mi vyšla moje první kniha BRIGITA. U stejného nakladatelství vyšla i kniha HEDVIKA.

Nyní pracuji na dalších románech a čeká mě hledání nového nakladatele. Po předchozích špatných zkušenostech s nakladatelem jsem podepsala smlouvu s agenturou Dilia. Je to divadelní, literární, audiovizuální agentura, která zajišťuje ochranu autorských práv. Sama si tedy najdu nového nakladatele, ale o podrobnosti se postará Dilia.

 

CO BYSTE DOPORUČILA ZAČÍNAJÍCÍM AUTORŮM, KTEŘÍ HLEDAJÍ NAKLADATELE?

e5f5007dS touto otázkou se na mě obrací hodně lidí. Je důležité, aby autor neměl jen nadání psát, ale také odvahu a nebál se jít s „kůží na trh“. Poznala jsem hodně lidí, kteří píší celá desetiletí, a píší opravdu dobře, ale jenom „do šuplíku“. I když mají napsáno několik povídek, nebo dokonce celé knihy, nikdy nenašli odvahu, aby text dali někomu přečíst a začali hledat nakladatele. Byli sice spisovateli, ale tajnými, nikdo o nich dosud neví.

Pro začátek jakéhosi „osmělení se“, bych doporučila to, co dělá spisovatele spisovatelem – a to je psaní, psaní a zase psaní. Založte si třeba blog, nebo vlastní webovou stránku, najděte si lidi se stejným zaměřením a začněte psát a publikovat texty. Jestli neovládáte různé literární styly, naučte se je! Procvičujte si různé styly a pište. Tak si je osvojíte!

Dejte prostor pro diskusi čtenářům a nebraňte se odlišným názorům. Mnoho ohlasů může být podnětných, konstruktivních, povzbuzujících a potěšujících. Budou ale i takové, a na to se připravte, ty tu budou vždycky, i kdybyste byli J. K. Rowling, které budou negativní, urážející a dokonce možná i sprosté. Možná se dozvíte, že psát opravdu neumíte a toto zjištění Vám ušetří spoustu času a dřiny a budete se moci zaměřit ve svém životě na něco jiného. Možná zjistíte, že umíte psát, ale zbývá ještě mnoho, co se potřebujete naučit. Může se ukázat, že jste hotový spisovatelský talent, kterého si všimne nakladatel a nabídne vám ihned nakladatelskou smlouvu na vydání vašich textů. V každém případě platí, že jestliže vás ohlasy čtenářů neodradí od dalšího psaní, pak jste na dobré cestě. Jestli vás negativní ohlasy odrovnají, pak nejspíš neustojíte ani další nezdary spojené s hledáním nakladatele a vydáním vaší knihy.

Pokud máte ambice stát se spisovatelem, musíte ovládat jazyk, ve kterém chcete psát. Není nic horšího, než když dostane redaktor nakladatelství báječný rukopis, který je plný pravopisných chyb. Jestliže vaše znalost českého jazyka a gramatiky pokulhává, zapracujte na ní! Kupte si knihy a dejte se do učení. V žádném případě to není ztráta času! Je to vykročení dobrým směrem.

Rovněž je nezbytné, abyste hodně četli. Každý spisovatel musí číst, nejen co má rád, ale také, co ho posune dál. Čtením literárních děl kolegů spisovatelů si tříbíte vkus a učíte se. Pokud máte ambice stát se spisovatelem a během svého života jste stěží přelouskali „Kytici“ od K. J. Erbena a kromě zpráv na zpravodajských serverech nic jiného nečtete, pak je třeba se nad sebou zamyslet. Zřejmě ve vás spisovatel opravdu nedříme.

Jestliže už máte dílo hotové, zkuste ho dát přečíst několika lidem, kteří ho dokáží zhodnotit a nebudou se vám bát sdělit svůj názor. Měli byste vědět, zda je vaše dílo opravdu dobré, nebo si to myslíte jenom vy sami.

S hotovým textem nakládejte jako s pokladem. V žádném případě nedávejte ani neposílejte nikomu celou knihu, jestliže s ním nemáte uzavřenou řádnou smlouvu. Nakladatelství se posílá vždy jen jedna kapitola z knihy. Šéfredaktor nakladatelství je člověk na svém místě a z jedné kapitoly pozná, zda psát umíte nebo ne, zda bude o knihu zájem či nikoliv.

Ideálními místy, jak najít nakladatele, jsou knižní veletrhy, kde se můžete obeznámit s různými nakladatelstvími, vzít si kontakty na kompetentní osoby a poté je písemně oslovit e-mailem a připojenou kapitolou vašeho díla. Možná budete mít štěstí po prvním e-mailu, možná bude třeba, abyste se nenechali odradit a oslovili jich desítky.

Dobrý nakladatel vám nabídne nejen nakladatelskou smlouvu, ale také připraví podmínky výhodné nejen pro něj, ale i pro Vás. To je velmi důležité. Neustále se setkávám s autory, kteří jsou tak nadšení, že jim někdo vydá jejich knihu, že už absolutně neřeší, za jakých podmínek. Neřeší výši autorských honorářů (a tak se může stát, že jako autor, který celé roky tvrdě pracoval na knize, může mít z jednoho vydání dvě procenta), termín vyplácení, sankce pro nakladatele za nedodržení podmínek smlouvy (kniha je sice na světě, ale nakladatel neplatí honoráře) či reklamní kampaň (kniha je na knižních pultech, ale protože o ní nikdo neví, nebude se prodávat).

Varovala bych před malými a neznámými nakladateli, kteří vám sice knihu slíbí vydat, ale za podmínek, že si vydání knihy zpoloviny či částečně zaplatíte sami. Jestliže opravdu toužíte za každou cenu po vydání svého díla, pak si najděte společnost, která vám knihu pomůže vydat a vy jej zafinancujte sami. Všechny honoráře za prodané knihy, budou patřit jen vám. To je lepší varianta.

PROČ MÁTE DVĚ JMÉNA?

Vždycky se mi líbilo více jmen. Každé jméno, a často i příjmení, vyjadřuje určitou vlastnost, rys osobnosti či povolání, vypovídá o jeho nositeli. Když bylo v roce 2001 podle zákona možné si vzít druhé jméno, využila jsem toho. Jméno, které jsem dostala při narození, bylo Hana, druhé jméno Rebeka jsem si vybrala sama.

 

PROČ NEPŘECHYLUJETE?

Při pátrání po předcích a vytváření rodokmenu jsem zjistila, že moji předci z dědečkova rodu po otci, se jmenovali Kardošovi Šianderovi. Byli to Maďaři a ti nepřechylují. Navázala jsem tedy na rodinnou tradici.